• Čekárna

ÚVODNÍ ZÁKLADNÍ INFORMACE K TÉMATU ŠIKANY

Šikana – to je nemoc, nemoc kolektivu. Je to nemocné – tedy patologické chování. Většina projevů šikany naplňuje skutkovou podstatu trestných činů. Při posuzování toho, co je a co není šikana, musíme mít na zřeteli především to, jak uvedené projevy působí na toho, komu jsou určeny, tedy na oběť šikany. Důležitým znakem šikany je nepoměr sil mezi agresorem a obětí. U šikany je typickým znakem samoúčelnost převahy agresora nad obětí. To odlišuje šikanu od běžných „chlapeckých šarvátek" nebo běžného škádlení mezi spolužáky. K tomu, abychom mohli hovořit o šikaně, musí existovat agresor, oběť a prostředí, ve kterém se šikana uskutečňuje. Šikanování je velice závažný, společensky nebezpečný jev, ohrožující oběť fyzicky, ale zejména psychicky. To jsou důvody, proč nesmíme šikanu přehlížet nebo zlehčovat.

Šikanování je nutno chápat jako poruchu vztahů. A to nejen mezi agresorem a obětí. Šikana se nikdy neděje ve „vzduchoprázdnu". Šikana vzniká tam, kde existují ve skupině, ve třídě, nezdravé vztahy, kde je silná diferenciace na silné a slabé. Ve školních kolektivech existuje vážné nebezpečí, že i pedagog, často neúmyslně, dá „zelenou" silnějšímu jedinci, který pak začne vykonávat to, co vede k šikaně. Problém šikany tedy nelze léčit jako problém vztahu mezi agresorem a obětí, aniž bychom léčili celou skupinu. To je jedna z nejčastějších chyb, ke které při řešení problému šikany dochází.


Nepřímé (varovné) znaky šikanování mohou být např.:

  • Žák je o přestávkách často osamocený, ostatní o něj nejeví zájem, nemá kamarády.
  • Při týmových sportech bývá jedinec volen do mužstva mezi posledními.
  • Při přestávkách vyhledává blízkost učitelů.
  • Má-li žák promluvit před třídou, je nejistý, ustrašený.
  • Působí smutně, nešťastně, stísněně, mívá blízko k pláči.
  • Stává se uzavřeným.
  • Jeho školní prospěch se někdy náhle a nevysvětlitelně zhoršuje / ztráta zájmu o učení.
  • Jeho věci jsou poškozené nebo znečištěné, případně rozházené.
  • Zašpiněný nebo poškozený oděv.
  • Stále postrádá nějaké své věci.
  • Odmítá vysvětlit poškození a ztráty věcí nebo používá nepravděpodobné výmluvy.
  • Mění svoji pravidelnou cestu do školy a ze školy.
  • Začíná vyhledávat důvody pro absenci ve škole/ strach jít ráno do školy.
  • Odřeniny, modřiny, škrábance nebo řezné rány, které nedovede uspokojivě vysvětlit.
  • Záškoláctví / opakované bolesti hlavy či břicha
  • Dítě se vrací ze školy vyhladovělé
  • Opakovaná ztráta peněz či osobních věcí
  • Dítě žádá o peníze pod různými záminkami
  • Špatné usínání / noční můry
  • Apatie / někdy naopak nezvyklá agresivita

Zejména je třeba věnovat pozornost mladším žákům nově zařazeným do třídy, neboť přizpůsobovací konflikty nejsou vzácností!)


Rodiče žáků by si měli všímat především těchto možných příznaků šikanování:

  • Za dítětem nepřicházejí domů spolužáci nebo jiní kamarádi.
  • Dítě nemá kamaráda, s nímž by trávilo volný čas, s nímž by si telefonovalo apod.
  • Dítě není zváno na návštěvu k jiným dětem.
  • Nechuť jít ráno do školy (zvláště když dříve mělo dítě školu rádo). Dítě odkládá odchod z domova, případně je na něm možno i pozorovat strach.
  • Ztráta chuti k jídlu.
  • Dítě nechodí do školy a ze školy nejkratší cestou, případně střídá různé cesty, prosí dovoz či odvoz autem.
  • Dítě chodí domů ze školy hladové (agresoři mu berou svačinu nebo peníze na svačinu).
  • Usíná s pláčem, má neklidný spánek, křičí ze snu, např. „Nechte mě!“
  • Dítě ztrácí zájem o učení a schopnost soustředit se na ně.
  • Dítě bývá doma smutné či apatické nebo se objevují výkyvy nálad.
  • Zmínky o možné sebevraždě.
  • Odmítá svěřit se s tím, co je trápí.
  • Dítě žádá o peníze, přičemž udává nevěrohodné důvody (například opakovaně říká, že je ztratilo), případně doma krade peníze.
  • Dítě nápadně často hlásí ztrátu osobních věcí.
  • Dítě je neobvykle, nečekaně agresivní k sourozencům nebo jiným dětem, možná projevuje i zlobu vůči rodičům.
  • Dítě si stěžuje na neurčité bolesti břicha nebo hlavy, možná ráno zvrací, snaží se zůstat doma.
  • Své zdravotní obtíže může přehánět, případně i simulovat (manipulace s teploměrem apod.).
  • Dítě se vyhýbá docházce do školy.
  • Dítě se zdržuje doma více, než mělo ve zvyku.


Přímé znaky šikanování mohou být např.:

  • Posměšné poznámky na adresu žáka, pokořující přezdívka, nadávky, ponižování, hrubé žerty na jeho účet.
  • Kritika žáka, výtky na jeho adresu, zejména pronášené nepřátelským až nenávistným, nebo pohrdavým tónem.
  • Nátlak na žáka, aby dával věcné nebo peněžní dary šikanujícímu nebo za něj platil.
  • Příkazy, které žák dostává od jiných spolužáků, zejména pronášené panovačným tónem.
  • Skutečnost, že se jim podřizuje.
  • Nátlak na žáka k vykonávání nemorálních až trestných činů či k spoluúčasti na nich.
  • Honění, strkání, šťouchání, rány, kopání, které třeba nejsou zvlášť silné, ale je nápadné, že je oběť neoplácí.
  • Rvačky, v nichž jeden z účastníků je zřetelně slabší a snaží se uniknout.

 

Jaké jsou důvody k vyšetřování?

Přímo alarmující signály + depistážní šetření
  • Informace rodičů o podezření na šikanování
  • Informace od kolegů
  • Náhlé provalení šikany
  • Zoufalá reakce oběti, případně jejího kamaráda 

Nepřímo varující  signály

  • Skryté volání o pomoc (Žák postává o přestávce u kabinetu, přichází pozdě do hodiny…)
  • Subtilní násilí a manipulace (projevy nerovnoprávnosti…)

 

Stadia šikanování (Kolář, 2011)

První stadium: Zrod ostrakismu
Jde o mírné, převážně psychické formy násilí, kdy se okrajový člen skupiny necítí dobře. Je neoblíben a není neuznáván. Ostatní ho více či méně odmítají, nebaví se s ním, pomlouvají ho, spřádají proti němu intriky, dělají na jeho účet „drobné“ legrácky apod. Tato situace je již zárodečnou podobou šikanování a obsahuje riziko dalšího negativního vývoje.
 
Druhé stadium: Fyzická agrese a přitvrzování manipulace
V zátěžových situacích, kdy ve skupině stoupá napětí, začnou ostrakizovaní žáci sloužit jako hromosvod. Spolužáci si na nich odreagovávají nepříjemné pocity například z očekávané těžké písemné práce, z konfliktu s učitelem nebo prostě jen z toho, že chození do školy je obtěžuje. Manipulace se přitvrzuje a objevuje se zprvu ponejvíce subtilní fyzická agrese.
 
Třetí stadium (klíčový moment): Vytvoření jádra
Vytváří se skupina agresorů, úderné jádro. Tito šiřitelé „viru“ začnou spolupracovat a systematicky, nikoliv již pouze náhodně, šikanovat nejvhodnější oběti. V počátku se stávají jejich oběťmi ti, kteří jsou už osvědčeným objektem ostrakizování. Jde o žáky, kteří jsou v hierarchii nejníže, tedy ti „slabí“.
 
Čtvrté stadium: Většina přijímá normy
Normy agresorů jsou přijaty většinou a stanou se nepsaným zákonem. V této době získává neformální tlak ke konformitě novou dynamiku a málokdo se mu dokáže postavit. U členů „virem“ přemožené skupiny dochází k vytvoření jakési alternativní identity, která je zcela poplatná vůdcům. I mírní a ukáznění žáci se začnou chovat krutě – aktivně se účastní týrání spolužáka a prožívají při tom uspokojení.
 
Páté stadium: Totalita neboli dokonalá šikana
Násilí jako normu přijímají všichni členové třídy. Šikanování se stává skupinovým programem. Obrazně řečeno nastává éra „vykořisťování“. Žáci jsou rozděleni na dvě sorty lidí, které jsem pro přehlednost označil jako „otrokáře“ a „otroky“. Jedni mají všechna práva, ti druzí nemají práva žádná.
 
 
Základní scénář pro počáteční šikanu s běžnou formou (Kolář, 2011)
  • Odhad závažnosti onemocnění skupiny a stanovení formy šikany (tab. 12 Ukazatelé pro rozlišení počáteční a pokročilé šikany)
  • Rozhovor s informátory a oběťmi
  • Nalezení vhodných svědků
  • Individuální rozhovory se svědky
  • Ochrana oběti
  • Předběžná diagnóza a volba ze dvou typů rozhovoru
    • Rozhovor s oběťmi a rozhovor s agresory   (směřování k metodě usmíření)
    • Rozhovor s agresory (směřování k metodě vnějšího nátlaku)
  • Realizace vhodné metody
    • Metoda usmíření
    • Metoda vnějšího nátlaku (výchovný pohovor nebo výchovná komise)
  • Třídní hodina
    • Efekt metody usmíření
    • Oznámení potrestání agresorů
  • Rozhovor s rodiči oběti
  • Třídní schůzka
  • Práce s celou třídou
 

Počáteční stádia šikany řeší školní metodik prevence (příp. výchovný poradce, školní psycholog nebo školní speciální pedagog) ve spolupráci s třídním učitele a ředitelem. Pokročilé a neobvyklé formy šikany řeší škola ve spolupráci s odborníky zvenku, zejm. SVP nebo etopedy.

 

Informační zdroje:

  • Metodické doporučení k primární prevenci rizikového chování u dětí, žáků a studentů ve školách a školských zařízeních
  • Metodický pokyn ministra školství, mládeže a tělovýchovy k prevenci a řešení šikanování mezi žáky škol a školských zařízení
  • Kolář, M. Nová cesta k léčbě šikany. Praha: Portál, 2011.